Magická Tanganika

Nejstatnější ze tří Tanzánců, kteří nás dojeli na rybářské lodi, skočil bez varování do naší bárky. S Tomem jen tiše sedíme, srdce až v krku a čekáme co se bude dít. V hlavě mi lítá spousta myšlenek. Co jsou sakra zač?! Novodobí piráti? Konžští utečenci? Nezvaný host zatím s rukama v pěst nahlas supí a jeho nozdry se při každém nádechu mocně rozšiřují jako rozzuřenému býkovi. Bedlivě nás pozoruje. Jeho zrak se několikrát zastaví na slzném spreji, jenž svírám v dlani. Napjaté ticho po chvíli prolomí svým nabroušeným hlasem. Svahilsky uděluje svým kumpánům pokyny. V zápětí se ukazuje, co znamenaly, protože i oni nyní skáčou do naší lodičky. Ta je však příliš malá a my se začínáme potápět. Do zádi proudí voda a pro změnu začínáme křičet my. Jeden z Tanzánců sebou ve snaze vylézt zpět k rybářům plácne do vody...

I takové situace nám jezero Tanganika přichystalo. Nakonec se ukázalo, že jde o vojenskou policii. Zatkla nás, jelikož jsme pluli příliš blízko přísně střeženého vojenského prostoru. Tanganika je totiž přirozenou hranicí mezi Tanzánií a DR Kongo, Zambií a Burundi. Nestabilní situace v Kongu, jenž je zmítáno občanskou válkou, si pak žádá zvláštní opatření i ze strany tanzánské armády.

Naše plavba se však započala o týden dříve v sympatickém přístavním městě Kigoma na severu Tanganiky. Na cestě po Africe jsme už nějaký ten pátek a když přišla na řadu Tanzanie, dlouho jsme neváhali, kam se v této zemi podíváme. Tajemné jezero v odlehlém západním regionu země nás přitahovalo jako magnet. Nápad s koupením starší lodě přišel zcela spontálně při studování mapy za dlouhých večerů u jezera Naivasha v Keni. Jako vždy jsme i sem dorazili prosti jakéhokoli detailnějšího plánu a vše začali řešit až na místě.

Netradiční nákup

Přímo v Kigomě se nachází hlavní obchodní přístav s obrovskými jeřáby, které se jako železná monstra za skřípotu posunují po kolejnicích a vyzdvihávají či nakladájí těžká břemena z nákladních lodí. Také zde kotví velký kovový trajekt pro přepravu pasažérů, jenž vlastní vláda, což pocítíte především v případě, že si na něj koupíte lístek a vysolíte za něj pětkrát více než místní. Když se jedná o speciální ceny pro turisty, tanzánská vláda umí být nesmírně precizní a i zde v zapomenutém světě bez pravidel dáte za 120 km plavby ve 3. třídě s dřevěnými pryčnami 30 USD na osobu. Naše pozornost se však upínala k nedaleké vesničce Kibirizi, jež je hlavním rybářským centrem celé oblasti. Desítky větších i menších pestrobarevných lodiček se ve dne v noci vydávají na lov. K odpoledni vyhřátá pevnina nasává chladnější vzduch od vody. Většina bárek vytáhne plachtičky sešité z pytlů od mouky a hladina jezera zbělá množstvím bílých balónů, jimž vítr dodává tvarů a vede je zpět k domovům. Zvláštní kouzlo plachetnic očarovalo i nás a od této chvíle jsme si dali záležet, aby každý v přístavu věděl, že muzungu shání loď s plachtou. Muzungu znamená ve svahilštině běloch a nikdo nám zde jinak neřekne.

Tři dny jsme strávili vyjednáváním, dohadováním a testováním nabízených plavidel.Jednotliví prodejci se navzájem tvrdě pomlouvali. Místo, aby šli s cenou dolů, předháněli se v očerňování konkurence. Celý tento proces byl hotové cvičení trpělivosti. S místními se domluvíte jen složitě. To, že hovoří anglicky, zdaleka neznamená, že si navzájem porozumíte. Nakonec jsme ji však našli. Perfektní kocábku elegantních tvarů s pěknou malou plachtou. Pravda byl to starší ročník, ale na svůj věk byla stále v kondici. Stejně jako všechny ostatní byla vyrobena ze speciálních afrických dřevin. Čtvrtého dne z rána definitivně uzavíráme obchod. Rybářskému bossovi předáváme něco kolem 4.000 Kč v místní měně a za velkého povyku odplouváme se vší bagáží směrem na jih.

Prehistorická Tanganika

Ambice přeplout celé jezero až na jih nás naštěstí rychle opustily. Tanganika je totiž se svými 670 km nejdelším sladkovodním jezerem na světě. Tím však výčet zajímavostí zdaleka nekončí. Po Bajkalu jde o 2. nejhlubší jezero. Jeho dno, které se místy nachází více než 1,4 km pod hladinou, je zcela "mrtvé". I přes bouře, jež vytváří až 6 metrové vlny, se voda v hlubinách nehýbe a je označována jako fosilní. Její stáří je odhadováno na 20. milionů let. Prvními Evropany, kteří mohli spatřit tuto perlu ukrytou v africké džungli, byli v roce 1858 angličtí objevitelé Richard Burton a John Speke. Zavedla je sem expedice za objevením zdroje řeky Nilu. Když už sem zavítá nějaký ten turista, většinou kvůli populaci šimpanzů, kteří jsou soustředěni především ve dvou národních parcích na březích Tanganiky Mahale Mountains a Gombe Stream National Park.

Šimpanzí království

Na přelomu 20. století čítala zdejší populace šimpanzů 1 - 2 miliony jedinců. Dnes jejich počet stěží dosahuje 300 tisíc. Důvodů je mnoho, ale většina z nich má kořeny v lidském populačním růstu. Lidé kácí stromy, aby mohli obhospodařovat půdu. Zvyšující se spotřeba palivového dřeva rovněž přispívá k masivní deforestaci. Nerostné suroviny jsou těženy často v srdci nedotčených lesů. Při konfliktech vojáci migrují jejich přirozeným prostředím a stovky či tisíce lidí jsou nuceni k přesunům, což má destrukční účinky na životní prostředí. Vážnou hrozbou jsou pro tyto primáty i přenosné nemoci včetně Eboli, ke kterým jsou velmi náchylní. Svůj podíl viny nese i politická lhostejnost ruku v ruce s korupcí či nedostatek obchodních příležitostí. Velkým problémem jsou i pytláci. "Šimpanzi jsou naneštěstí velmi žádaní jako domácí mazlíčci, pro lékařské účely nebo do komerčních ZOO. Jejich cena na černém trhu je vysoká. Kvůli pytlákům zde máme krom prodaných šimpanzů taky hodně mrtvých a sirotků" vysvětluje Peter Liemba z výzkumné stanice v Lagose.

Jak chutná život

Našim cílem jsou hranice jednoho ze zmiňovaných národních parků Mahale Mountains vzdáleného přibližně 130 km od Kigomy. První den plavby je vítr proti nám, a tak začínáme pracovat na fyzičce a celý záliv přepádlujeme. Odměna za naše úsilí je sladká. Za zálivem na nás čeká opuštěná plážička. Kolem nás skalnatý břeh, nádherně průzračná voda a my vytahujeme lahev lokální brandy a křtíme naší loď na Mambu, což ve svahilštině znamená krokodýl. Zbytek dne je ve znamení pohody. Rybaříme na skalách a obdivujeme okolní krajinu. Nádhernou kulisou nám je krvavý západ slunce nad hornatým břehem Konga.Tak tedy začíná naše dobrodružství, které už navždy zůstane hluboce vryto do našich vzpomínek.

Následující ráno se probouzíme ještě než se slunce vyhoupne nad obzor. Dnes máme štěstí. Fouká nám ze severu přímo do zad. Je čas přenést naše teoretické znalosti o plachtění do praxe. Tom už naštěstí nějaké zkušenosti má. Místní dřevěná kocábka má však svá pravidla. Sedím v napětí na svém místě v jedné ruce kormidlo, v druhé lano od cípu plachty, který je nutné uvázat na zádi. Jak po domácku sestavený systém funguje jsme pořádně viděli pouze jednou při testování Mamby. Kývnem na sebe na znamení, že jsme oba připraveni. Tom na dva zátahy vytáhne plachtu, já ji rychle zajistím a v mžiku světe div se, ono to jede! Tom musí ještě s pomocí bambusové tyče zajistit spodní cíp plachty na přídi dle směru větru. Vše klape a my plujeme s vítrem v zádech. Užíváme si jízdy a pobřeží se zatím pomalu mění. Skalnaté kopečky střídají lesy. Sem tam zahlédneme vesničku či políčka místních. Kdo to nezažil, nemůže pochopit tu neskutečnou pohodu a klid. Vnímáte jen vítr, vodu a fascinující přírodu všude kolem vás.

Stejně tak jako jste v pohodě se však hodně rychle můžete ocitnou v situaci velmi nepohodlné. Tanganika je obrovská a my jsme ji po čase začali říkat moře, protoże nic jiného to není. Je to moře s vlnami i bouřemi. Moře stejně nepředvídatelné jako každé jiné. Moře, jehož vody umí být nádherně modré, klidné a mírumilovné, stejně tak jako zkalené, napěněné a rozbouřené. Moře, které vás v jednu chvíli naplní radostí nad jeho krásou a v zápětí zastraší svou silou.

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Sedmého dne se o tom opět tvrdě přesvědčíme. Plujeme na plachtu využívajíc pevninský výdech, který přichází pravidelně každé ráno. Máme namířeno přímo na cíp delty řeky Magarasi. V tuto chvíli ještě nemáme tušení, že celá delta vystupující do vzdálenosti 4 km od pobřeží je tvořena pouze rákosím a nemá žádný pevný základ. Pomalu začínáme rozeznávat jednotlivé trsy rostlin, které ji dávají tvar, když vítr náhle ustane. Skasáme plachtu a skáčeme z lodi. Je úplné bezvětří. Užíváme si té krásné voňavé vody. Za pár set metrů ji řeka zkalí a zaplní se krokodýly a hrochy. Po chvíli opět z lodě zpozorujeme, že přímo naproti nám jde vítr, jenž na hladké hladině vytváří malinké vlnky. "To není dobré znamení" poznamená Tom. Nacházíme se teď kilometry od pobřeží a potřebujeme se dostat na druhou stranu delty. Chopíme se pádel a jedeme mu vstříc. Netrvá dlouho a střetneme se. Naneštěstí je protivítr poměrně silný. Cesta k rákosí nám trvá hodinu a půl pořádné dřiny. I tak jsme stále daleko od samotného cípu. Chvíli bojujeme, ale dochází nám síli. Mezitím se rozfoukalo ještě více. Vlny se zvedly a houpají teď naší loďkou nepříjemně ze strany na stranu. Když už si myslíme, že to vzdáme a vrátíme se zpět ke břehu, nacházíme v rákosí průplav, který by s kapkou štěstí mohl vést až na druhou stranu. "Tak co?" kouká na mě rozpačitě Tom. Chvíli váhám.. "Jedem, to dáme!". Postupujeme velmi pomalu. Jsme nyní přímo proti skutečnému vichru a dvoumetrovým vlnám. Chvílemi máme pocit, že stojíme na místě. Trs zeleně těsně vedly naší loďky objíždíme snad roky. Makáme ze všech sil. Nesčetněkrát se kvůli vlnám uhodíme rukou plnou silou o stranu loďky. Klouby jsou plné třísek, ale to je nyní náš poslední problém. Jsme uprostřed delty a v dohledu nemáme pevný břeh, kde by se dalo přistát. Vítr stále sílí a vlny se zvětšují. Jsme vysílení. Chtěla bych se vztekat, nadávat, brečet, není na to ale prostor. Musim hlavně pádlovat. Zatnout zuby, nevnímat bolest a vydat ze sebe co nejvíce. Nemáme ani tušení, jak dlouho mohl průjezd na druhou stranu trvat, ale zvládli jsme to. Čeká nás však ještě dlouhá cesta. Musíme nyní plout směrem k pobřeží bokem na vlny. Netrvá dlouho a s překvapením spatřujem hluboce vykouslý záliv v těle delty a na jeho vzdálenější straně břeh. Jsme radostí bez sebe a chystáme se k trochu riskantnímu přejezdu, avšak vidina pevné půdy pod nohama nám dodává odvahy. "Máme to už nacvičený, to bude v pohodě" chlácholí mě. Rozbíháme už zajetou rutinu - připevnit kormidlo, zajistit lano od zadního cípu plachty, přesunout zavazadla na stranu, která je potřeba zatížit... V dnešních podmínkách je však vše obtížnější. "Připravená?" křičí na mě Tom. "Jo! Tahej plachtu!" v tom rámusu se skoro neslyšíme. Plachta je v mžiku na stěžni a my se rozjíždíme, jak když práskne bičem. Duje boční vítr a loď se nepříjemně naklání nad vodu. Abychom zamezili převrácení, sedíme na opačné straně lodi, než je plachta. Já kormidluji a Tom je celým tělem nad vodou, jen nohy zaklíněné pod sedátkem. Vlny s námi hází a stěžeň se prohýbá pod náporem větru. Na naší malou bárku to je trochu silná káva, ale zvládáme to. Ani na druhé straně zálivu však břeh není. Nacházíme se v jakémsi strašidelném vodním světě s černými holými stromy, jejichž kořeny se boří do bahna pod hladinou a podvodními rostlinami, jež pokrývají celé dno. Všude kolem plavou tlející kmeny, po kterých posedávají malí ptáčci s velkými zobáky. "To je snad zlý sen" uvažuji nahlas. Pomalu se začínáme smiřovat s nocí v rákosí. Tom předkládá první plán noclehu, který mi sice nepříjde tak super jako jemu, ale vidina odpočinku je lákavá a tak jsme vyrazili najít nějakou klidnou lagunu, jež nás ušetří šlehání větru a napěněných vln. Asi po hodině se před námi jedna taková otevírá. Klidná hladina působí jako balzám na duši. Plujeme napříč a pozorujeme toto tajemné místo, když v tom spatříme rybáře, jak nedaleko od nás vytahuje síť. Stařeček má maličkatou kánoj vytesanou z

jednoho kusu dřeva. "S takovouhle lodí by v životě nemohl vyjet na volnou vodu. Musí bydlet někde blízko!" křičíme jeden přes druhého a ženeme se k němu. Už zdálky nás zdraví svahilským "Jumbooo!". Posunky se ho ptáme, kde spí, ale on ukazuje někam do rákosového pole. Chvíli na něj nechápavě koukáme, až se nabídne, že nás doprovodí. Blížíme se a v zelené hradbě začíná být zřetelný úzký průsek, do kterého následně vjíždíme a vplouváme do asi metr a půl široké cestičky. Plujeme dále hlouběji do srdce delty. Rákosí ubývá a střídají ho stromy, jenž svá stará záda ohýbají přes prosekaný kanál a vytváří tak tunel s černou, avšak průzračnou vodou plnou podivných květin, které vyrůstají až nad hladinu. Vodní cesta se větví a vytváří mnoho křižovatek. Náš průvodce tudy však jel už nesčetněkrát a nikdy nezaváhal. Ze všech stran přichází spousty zvuků. Opice, ptáci, hmyz a mnoho neidentifikovatelných dohromady vytváří nefalšovanou africkou atmosféru. Poslední úsek již tvoří tropická džungle s lijánami, popínavými rostlinami a obrovskými stromy. Zcela vyčerpaní, ale šťastní doplouváme na břeh, kde mezi palmami stojí malé hliněné domečky. Hojnost jídla i pití je příjemný bonus, a tak nám ke spokojenosti již nic nechybí. Lidé jsou tu hodní, veselí a jejich rozzářené obličeje nám dávají jasně najevo, že jsme vítáni.

Ryby jako zdroj života

Populace tropických ryb v Tanganice je při tom zcela unikátní. Stáří jezera společně s jeho izolací dalo vzniknout jedinečnému vodnímu ekosystému. Nalézá zde domov více než 350 většinou endemických druhů. Společně s Malawi jde o jezera s největší biodiverzitou na světě. Dvě třetiny ze všech druhů žijících v tomto prostředí tvoří barevné cychlidy, které dodávají jezeru na přitažlivosti. Také všech sedm podob místních krabů nenajdete nikde jinde na zemi.

Na rybách zde přirozeně závisí obživa mnoha lidí. Není divu, že s jejich množstvím se mění i nátura jejich konzumentů. Když je ryb dostatek, jsou štastní, jako v deltě řeky Magarasi. Jelikož musíme každých 5 - 6 dní doplnit zásoby čerstvých potravin a rýže, přistáli jsme i na místech, kde byla atmosféra o poznání jinde. Malinké vesničky zařízlé do hornatého terénu jsou přístupné pouze lodí. Nemají zde možnost cokoliv pěstovat a zároveň nedisponují penězi. Celé rodiny pak jedí pouze ryby a placky z mouky. Žádné ovoce, žádná zelenina jen strach, zda rybáři chytí dostatek ryb pro všechny. V těchto místech pak není příjemné setrvávat.

Záchranná akce

I když už si říkáte, že si jednou zalenošíte, na Tanganice asi nemůže být den bez kapky adrenalinu. Čtrnáctého dne z rána vystrčím hlavu ze stanu a jsem opět v němém úžasu. Impozantní hradba temných bouřkových mraků se rozprostírá nad jezerem, kam až oko dohlédne. Období dešťů zde trvá od listopadu do dubna a mnohokrát se nám zde postaralo o úchvatnou podívanou. Poprvé se rorozhoduje nevyjet a jsme spokojeni s vidinou pohodového dne. Jenomže... Plachetnice se třemi rybáři, která se k večeru vynořila zpoza skal, nezvládla nápor větru a převrátila se. Běžíme pro naší loď, když v tom nás překvapí dvou metrový škrtič, jenž se u ní vyhřívá na slunci. Zaháníme ho kameny. S Mambou jim pak Tom ve vlnách jede na pomoc. Nakonec se podaří zachránit i jejich loď a rybáři odplouvají ke svým domovům. Tomovi chvíli trvá, než se vlnama a proti větru probojuje zpět. Po pár desítkách minut je v bezpečí naší pláže.

Konec putování

Po necelých třech týdnech na vodě skutečně dorarážíme k našemu cíli. Ikdyž nás zubaté stíny Mahale Mountains provázely téměř polovinu cesty, nyní vystoupily z mlhy a nabyly jasných obrysů. Mohutný skalnatý masiv se majestátně tyčí nad třpytící se hladinou. Bohatě zalesněné stráně jsou domovem mnoha zvířat včetně lvů či leopardů. Zároveň pro nás však představují konec našeho dobrodružství. Hranice Národního parku sahají 1,6 km do vody a kempování na zdejších úchvatných plážích je zakázáno. Abychom ho objeli, potřebovali bychom minimálně 4 dny, a tak přichází na řadu loučení s naší Mambou. I přes všechny strasti, boláky na nohou z věčného máchání, nehojící se drobná zranění a celé té nepohody, se nám bude těžko odjíždět. Nakonec se nám naší kocábku dokonce daří prodat. Sice za čtvrtinu ceny, avšak lidé v těchto končinách mnoho peněz nemají, a tak jsme rádi, že ještě někomu poslouží.

Závěrem

Tanganika je neprávem opomíjený poklad v odlehlé části Tanzanie. Její fascinující původ, dramatické pobřeží a unikátní život pod hladinou je zárukou nevšední cestovatelské zkušenosti. Pro nás však tyto prastaré vody představují ještě něco víc. Každodenní zážitky plné náhlých zvratů nás mnohé naučily. V jednu chvíli vychutnáváte nadpozemského klidu a o pár minut později bojujete s neúprosným živlem. Na Tanganice nebyla důležitá minulost či budoucnost. Nenacházeli jsme se ponořeni ve vlastních myšlenkách. Všechny smysly bylo potřeba soustředit na daný okamžik.Velké vlny představují problém pouze ve chvíli, kdy jim musíte čelit. Jakmile se však hladina uklidní, vlny jako by ani nikdy nebyly. Kdybychom se ke všem našim problémům dokázali stavět jako k vlnám Tanganiky, náš život by byl o poznání svobodnější...