Súdánem stopem II.

Z Dunguli jsme pokračovali v našem putování. Když jsme čekali u silnice, zastavil nám starší pán. Původně nás chtěl odvézt na autobus a Tomovi dalo hodně práce mu vysvětlit, že busem  nepojedem. Trval však na tom, že nám musí pomoci a tak se za chvíli objevil jeho příbuzný se starou Toyotou, jenž nás má dopravit do 272 km vzdálené Karimy. Nebylo pochyb o tom, že tímto směrem vůbec neměl v plánu jet a celou cestu absolvuje pouze kvůli nám, za což mu starší muž slíbil finanční odměnu.  Naše snahy se z toho vyvlíknout byly marné. Náš zachránce byl nekompromisní. Na úvod jen podotknu, že tato cesta nám navždy zůstane v paměti.

Jak už jsem psala, auto nebylo zrovna nejnovější. Po cestě se nejdříve začaly ozývat nejrůznější nepříjemné zvuky, asi jako když bijete do podvozku obrovskou železnou palicí. Posléze celý motor poněkud přeladil a auto se začalo nepříjemně chvět. Řidič zareagoval zesílením rádia. Když začínala být situace neúnosná, zastavili jsme u krajnice. Ukázalo se, že převodovka mele z posledního. Náš šofér ji zkušeně zchladil vodou a pokračovalo se dál. Další problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Začali jsme mít vážné potíže s řazením a svou službu vypověděly brzdy. Následovala další zastávka a chlazení. Jedeme dál a najednou koukáme, že řidič (stále vysmátý s cigárem v puse) drží řadící páku zlomenou v ruce... To už začínalo být opravdu zajímavé. Byli jsme v rožhavené poušti 100km od nejbližší civilizace, když začalo zlobit řízení. V rámci bezpečnosti okolního provozu strhl auto do pouště mimo silnici a takto jsme pokračovali za velkého rámusu několik dlouhých minut. Téměř zázrakem jsme dojeli na trojku k hranicím města Karima.

Vyčerpaní z náročného transportu jsme se rozešli k pyramidám, které zde vystavěli egyptští faraoni. No přesněji řečeno jsou to spíše takové zachovalé pyramidky vysoké kolem 30 metrů. Stále ale mají něco do sebe. Stmívalo se a tak jsme v rychlosti postavili stany u jejich základny. Zrovna když jsme začali připravovat vaření večeře, překvapila nás skupinka policistů a vojáků. Přišli nám oznámit, že u pyramid nemůžeme stanovat a musíme se přesunout jinam. Noční návštěva oficírů nebyla první. Súdánská vláda velmi dbá na bezproblémové cestování, pro které zřídila speciální útvar pro bezpečnost turismu. Jeho pracovníci jsou v každé větší obci a mají za úkol monitorovat pohyb návštěvníků a zajistit jejich bezpečný pobyt. Z toho plyne pro nás cestovatele nepříjemná povinnost najít v každém městě jejich kancelář a dát jim kopii povinné registrace či dokumentů, které jsme obdrželi při vstupu do země. Ještě nikdy jsme to pravda neudělali, ale nejednou jsme kvůli tomu museli opustit dané město a rozdělat kemp za jeho hranici, kde už tato povinnost neplatí.

I v tomto případě jsme tedy poodešli za Karimu a spali v poušti. Ráno jsme si přivstali a ještě za tmy jsme vylezli na stolovou horu Jebel Barkal sousedící s pyramidami. Tato hora je údajně domovem egyptského boha Amona a na jejím úpatí probíhají práce archeologů, kteří odkrývají Amonův zlatý chrám vystavěný 18náctou dynastií faraonů. Za tyto památky se platí nám neznámý vstup, ale dá se k nim dostat zdarma ze silnice směrem na Dongulu. Ještě jsem zde nezmínila, že severní Súdán má kořeny ve starověké civilizaci Nubijců. Tak zvaná Núbie pak předcházela faraonskému období Egypta. Tomovi to nedalo a musel si po sestupu z Jebelu na dvě pyramidy vyšplhat.

Přes řeku se nachází další, podstatně méně zachovalé avšak o něco vyšší pyramidy ve vesničce Nuri. Když jsme u nich zastavili ihned po nás skočil hlídač s požadavkem na vstupné (125 Kč), tak jsme si těch pár kopečků suti nechali s radostí ujít a střihli si parádní procházku mezi políčky kolem Nilu. Pohodový výlet byl protknut i špetkou adrenalinu. Potřebovali jsme přejít přes téměř vyschlé rameno řeky, které však proměnilo své okolí v bažinu. S celou bagáží jsme se brodili po kolena v pěkně uleženém bahýnku, než jsme se dostali na druhou stranu.

Večer nám místní rybáři přenechali jejich přístřešek k přespání. Následující dny jsme navštívili městečko Merowe s pěkným marketem a industriální zaprášenou Atbaru. Další plán byl dostat se k moři do 6 milionového města Port Súdán a odtamtud pak po pobřeží na sever za potápěním do malých rybářských vesniček.

Měli jsme štěstí a po snídani v Atbaře, kde jsme se rozloučili se Sergym a Shangem, nám se svou cisternou zastavil Abdel, který nás svezl celou 8 hodinovou štreku do Port Súdánu. Po cestě jsme se zastavili na kávu v chýši uprostřed naprosté pustiny. Záhy jsme zjistili, že máme tu čest vidět súdánský nevěstinec se třemi kurtizánami. Duryan, Hudu a Sasyn se s šátkem neobtěžovali a Duryan dokonce lezlo z blůzy ňadro. Několikrát se zmínily, že by si tam Toma rády nechaly. Trochu se bál... 😁. 

Abdel nás po příjezdu vzal k němu domů, kde jsme s jeho skvělou ženou Monou strávili 3 dny. Hodně nás tu rozmazlovali. Od rána do večera jsme jedli jejich dobroty. Mona je skvělá kuchařka. Abdel nás pak vozil svou Mazdou z roku 1980 po městě. Aby nastartoval museli jsme ho s Tomem několikrát roztlačit. Na oplátku jsme jim připravili naše české bramboráky a s úlevou musím říct, že jim chutnaly ☺.

Tato návštěva byla první příležitostí, kdy jsme konečně mohli trávit čas i ve společnosti ženy. Abdelova rodina patřila k ortodoxnějším muslimům. Mona vycházela ven z domu jen velmi zřídka a v černém Nikabu (odhalené pouze oči). Doma chodí zcela odhalená, avšak objeví-li se v domě jakýkoliv muž krom jejího manžela, musí se zahalit do barevného či černého šátku a opět jsou vidět jen oči. Jak bude žena oblečená záleží na jejím manželovi. Mona mě také zasvětila do ženského rituálu, který působí blahodárně na ženství a vše co k němu patří. Navíc je pak prý žena výjimečně přitažlivá pro svého muže... 😜. Nad plamenem se rozžhaví uhlí, které se následně vloží do výhradně k tomu určené nádoby. Poté je nutné přidat speciálně naložená dřívka zvaná Bakhour, až začne celá směs silně doutnat. Další postup je ještě zajímavější. Následně se žena svlékne a obkročmo si stoupne nad doutnající mísu. V dýmu stojí 5 - 10 minut a je hotovo. Jste zdravá a k tomu kočka ☺.

Súdánky se jako všechny jiné ženy rády zdobí. Spoustu z nich má krásná a složitá tetování henou. Na chodidla a konečky prstů u rukou si mohou tetování dělat pouze vdané ženy. Nehty si barví na červeno či černo a samozřejmě se také líčí. Některé kmeny si jizví obličeje různými ornamenty. Zejména na jihu země má spoustu žen ale i mužů jizvy ve tvaru škrábnutí lví tlapou a podobně.

Zatímco muži chodí do mešity, ženy většinou provádí jejich modlitby doma. Modlit by se měli 5 krát denně. Poprvé v 5 hodin ráno, přičemž od 4:40 probíhá halekání, které volá věřící do mešity.  Také nás zajímalo, jak se místní koukají na turisty v kraťasech a podobně. Nepřekvapilo nás, že ne zrovna pozitivně. Pokud jste nevhodně oblečení, nemůžete počítat s respektem či úctou ze strany všech muslimů. V případě žen to platí dvojnásob. Bez šátku tu chodí pouze prostitutky, tak by mohlo dojít k nežádoucí záměně :-P. Kolena by neměla být vidět ani u mužů.

Ještě jedna věc v souvislosti s Islámem nám utkvěla v paměti. Všude, kde jsme viděli puštěnou televizi jede intenzivní islámská masáž. Mnohdy jsou rady, jak se stát dobrým Muslimem podávané agresivním a podmanivým způsobem. Na 8 hodinové cestě autobusem pouštěli doslova vymývání mozků v podobě zdrceného muslimského duchovního, jenž bědoval nad nedůsledností muslimů při dodržování zásad. Důsledkem je pak hněv Alláha v podobě přírodních katastrof. Součástí filmu byly morbidní záběry mrtvých těl dětí či hromadné hroby.

O postavení žen v islámském státě máme asi každý svou představu. Jak jsem již zmiňovala ženy mají možnosti velmi omezené. Konzervativnější muslimky jsou téměř stále doma. Stýkají se převážně jen se svou rodinou. Mona vařila, dělala pohoštění, ale usednout k jídlu s námi nemohla. Potom co jsme dojedli, odnesla zbytky jídla do kuchyně a tam se z nich na zemi najedla. Nesměla si s námi dát ani kávu. Když jí Tom podával ruku posunkem mu ukázala, že muslimkám se ruka nepodává a rovněž povídat si s ním nesměla. Na druhou stranu má muž povinnost zabezpečit rodinu i domov. Ženě dát dostatek peněz na ošacení a také ji musí učinit šťastnou. Abdel se ke své ženě choval hezky. Mluvil o ní vždy s úctou a láskou a bylo zřejmé, že mají opravdu hezký vztah. No ale ani náhodou bych neměnila.

Po výkrmné kůře u Abdela jsme se vypravili na sever od města. První zastávka byla ve vesničce Arus. Ve skutečnosti se jednalo o pár opuštěných chatrčí, kam jezdili lidé z města o víkendech na piknik. Po pár minutách už jsme debužíovali u sympatické rodinky z Port Súdánu. V jejich příjemné společnosti jsme strávili celý den. Než odjeli, vybavili nás jídlem a pitím.

Utábořili jsme se na pláži přímo u moře. Ráno jsme tak jen hupsli do vody a užili si šnorchlování na korálech. Krom obrovského množství rybiček zde můžete hned u břehu vidět pestrobarevné rejnoky, murény a prý je zrovna sezóna žraloků, ale na ty jsme naštěstí nenarazili. Jejich přítomnost ve zdejších vodách potvrdil i náš hostitel z pikniku. Údajně na vlastní oči viděl, jak žralok sežral psa, jenž plaval za svým pánem ve zdejším zálivu.

Pobřeží je opravdu liduprázdné. Za 600 km najdete asi 4 malé vesničky. Moře je krásné, čisté a podél se táhne obrovský korálový útes. Společnost nám dělali jen velbloudi, jejichž stádo se tudy potulovalo. Když jsme Arus nabažili, chtěli sjme se svést ještě kousek na sever. K silnici to bylo asi 8 kiláčků pouští a my to šli přes poledne, tak si to dovedete představit.

Auto jsme stopli rychle a když jsme k němu doběhli, nestačili jsme se divit. Blondýnka na místě spolujezdce byla z Anglie a přijela za svým súdánským kamarádem. Cesta byla dobrodružná. Projížděli jsme písečnými bouřemi, průsmyky ve skalách a v jednom místě vozovku odnesla voda a místo ní tam byl 4 metry hluboký kráter. Konečně jsme dorazili do vesnice jménem Mohamed Gold. Moře se zde zakusovalo do pevniny v úzkých zálivech a tvořilo tak zajímavou podívanou. Neskutečně foukalo a v kombinaci s pískem to byly nesnesitelné podmínky. Když už jsme sem dojeli, tak jsme zde ale byli rozhodnuti přenocovat. Policie si nás všimla již při příjezdu, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se jít zaregistrovat. Formalita se nám dost protáhla. Ukázalo se, že sem turisti potřebují zvláštní povolení, o kterém ale není možné se předem dozvědět. A tak jsme všichni 4 strávili krásné odpoledne na policejní stanici. Na súdánské standardy, tady byli extrémně netykaví a dlouho nám odmítali říct, na co vlastně čekáme. Museli jsme ukázat všechny fotky a videa a Angličance jich i dost smázli. S Tomem jsme se pak shodli, že její anglický původ v kombinaci s tím, že přijela bez manžela, byla z velké části příčinou problému. Bývalé kolonizátory tu holt nemají moc v lásce. Po 4 hodinách ověřování jsme konečně mohli vyrazit zpět do Port Súdánu. Chuť tady kempovat nás opustila.

Port Súdán má sice miliony obyvatel, ale v podstatě se jedná jen o nafouklé maloměsto. Centrem je tržiště a žádné vymoženosti moderní metropole tu nečekejte. U přístavu je docela příjemná promenáda s čajovnami a bary s fresh džusy. Můžete si zde dát ovocné shaky, točenou zmrzku a jsou zde i vyhlášené cukrárny. Celkově se jedná o na místní poměry upravené příjemné místo s poklidnou atmosférou.

V tomto bodě jsme se museli rozhodnout, zda budeme naší cestu směřovat směrem na hlavní město Chartúm nebo už směrem k Etiopii na jih. Nakonec jsme dali přednost jihu a vyrazili k našim posledním dvoum zastávkám Kassale a Gedarefu.

Autobus nás vyhodil 10 km od města Kassala. Vzali jsme batohy a vyrazili na čundr kolem krásných granitových hor, které ční nad rozlehlou planinou. Díky bohu tu jsou i stromy a nějaká zeleň. Po měsíci už poušť docela omrzí. Po cestě koupačka v dešťových jezírkách. Opět jsme se nepoučili z předchozího utrpení a za největšího pařáku lezli rožhaveným horským sedlem. Zpátky jsme se doplazili v mdlobách a opět si odpřísáhli, že toto už nikdy!

Při psaní předchozích řádků nás z pohody vyrušila skupina opic, které se dostali do naší bezprostřední blízkosti. Vůdčí samec byl pěkně rostlý a tak 140 cm vysoký. Žádné ořezávátko. Tom popadl zbytek našich sladkostí a všechny je postupně nakrmil. S jednou si několikrát  vyměnili vyceněné zuby. Se západem slunce naše opičky vyšplhaly po strmé skále a zalehly.

Následujícího rána jsme z našeho místečka pod skálou vyrazili do města Kassala. Procházeli jsme chudými malými vesnicemi. Některé děti se nás báli a utíkaly se schovat domů. Jedna holčička se při pohledu na nás rozbrečela, že jí musel táta dlouho chlácholit. Obecně tu nejsou na turisty zvyklý. Za celé 3 týdny v této zemi jsme potkali jednoho Němce, co jede na kole kolem světa a pak zahlédli páreček bělochů v Port Súdánu na promenádě. Toť vše. Poprvé jsem v situaci, kdy si lidé fotí nás jako raritu, nikoliv naopak.

Kassala je nad poměry rušné město s pestrým marketem. Setkává se tu mnoho kmenů žijících v okolí. Rozpoznatelné jsou na první pohled dle odlišného oblečení. Ženy mají dlouhé sametové hábity pošité třpytivými korálky, muži přes hlavu uvázané barevné šátky, koně i osli jsou ozdobení barevnými manžetami a k tomu perfektní výhled na horu Totil. Je zajímavé pozorovat, jak se zde mísí africká kultura s Islámem. Ještě musím opět utrousit poznámku o naprosto dokonalých ovocných shacích, které jsou zde na každém rohu k dostání za cca 7, 50 Kč.